Dnes bude řeč o největším poli pro teorii her v evoluci: válku pohlaví.
Z hlediska evoluce je pro skupinu samozřejmě nejvýhodnější dělat všechno pro skupinu. Skupinový výběr je ale velice, velice pomalý a dosud jen málo pozorovaný proces a jednoduše nepůsobí dost dlouho na to, aby "sobce" od rozšíření v populaci uchránil.
Pokud koevoluce několika druhů, které sdílejí stejný omezený zdroj spustí řetězovou reakci dalších a dalších komplexních adaptací (a adaptací na adaptace), jedná se o evoluční závod ve zbrojení. Obyčejně jde o kompetici mezi predátorem a kořistí, soupeřit o uchování do dalších generací mohou i třeba samostatné geny.
Takový případ nastává i v případě války pohlaví - samci i samice zbrojí pro "sobecké" rozšíření osobního genofondu - takže i když stále jen působí evoluce, znaky, které vznikají budou pro skupinu pravděpodobně spíše škodlivé. Dokud se samci i samice pečlivě starají o své potomky, geny víceméně žijí ve vzájemné symbióze, kdy je rozšíření jedněch klíčové i pro rozšíření druhých. Existuje ale několik výjimek.
Tkz. syndrom Popelky popisuje chování mnohých samců, kteří zjistí, že potomci, které porodila jejich partnerka mají jiného otce. Někteří otci své potomky zahubí a využijí alespoň živiny, někteří levobočka pouze ignorují - princip je ale zřejmý: Nemá cenu, aby samec investoval do cizích potomků - nejenomže tím plýtvá potravu i energii, zároveň pomáhá rozšíření konkurenčních genů.
Dalším projevem války pohlaví jsou různé intriky v pohlavním výběru (rodičovský konflikt). Ten je zodpovědný za typické rozložení "moci" u jednotlivých pohlaví u monogamních druhů, kdy si samička pečlivě vybírá ze zástupu nápadníků, který s ní bude nejvěrněji opečovávat potomstvo, zatímco samci si libují v záletech k cizím samicím (doslova tajné noční zálety byly objevené i u ptáků). Samice si vyvinuli například mnoho mechanismů, jak rozpoznat silného, plodného samce (od analýzy látek z feromonů po evoluci samčích zápasů). Zároveň s tím však umožnily evoluci takových samců, kteří silné a plodné samce dokážou napodobovat (viz Q36) - třeba výraznými sekundárními pohlavními znaky. Příkladem mohou být kachny, kachny, které "uvězní" kačeří genitálie při populaci, a tak jim znemoční opětovné páření.
Třetím (byť zdaleka ne posledním) efektem je konflikt mezi rodičem a potomkem. Jde o to, že mládě se z hlediska rozšíření svých genů snaží vydobýt od matky co nejvíce potravy, zatímco matka se snaží všem svým potomkům rozdávat rovnoměrně. Za fenoménem stojí komplexní genetické souboje, mezi kterými pravděpodobně hraje roli i genomický imprinting (účelná úprava DNA organismem).
Na celé věci je ale zdaleka nejzajímavější to, jak jednoduše lze sledovat i na obyčejné lidské psychologii. Zdá se sice, že lidé již sice nezbrojí tak agresivně jako třeba štěnice a hypotézy reliktů syndromu Popelky zřejmě u lidí stojí na vratkých základech, na druhou stranu děti od brzkého věku uchopují roli svého pohlaví a podle dlouhodobých výzkumů muži vedou například v prostorové představivosti, naopak ženy lépe komunikují a dosahují vyšší sociální inteligence. Vůbec lidské sociální struktury od pradávna stojí na manželství. A pokud si ženy zvýrazňují rty nebo obočí, nejde o nic víc než o zvýrazňovaní sekundárních pohlavních znaků.
Pokud koevoluce několika druhů, které sdílejí stejný omezený zdroj spustí řetězovou reakci dalších a dalších komplexních adaptací (a adaptací na adaptace), jedná se o evoluční závod ve zbrojení. Obyčejně jde o kompetici mezi predátorem a kořistí, soupeřit o uchování do dalších generací mohou i třeba samostatné geny.
Takový případ nastává i v případě války pohlaví - samci i samice zbrojí pro "sobecké" rozšíření osobního genofondu - takže i když stále jen působí evoluce, znaky, které vznikají budou pro skupinu pravděpodobně spíše škodlivé. Dokud se samci i samice pečlivě starají o své potomky, geny víceméně žijí ve vzájemné symbióze, kdy je rozšíření jedněch klíčové i pro rozšíření druhých. Existuje ale několik výjimek.
Tkz. syndrom Popelky popisuje chování mnohých samců, kteří zjistí, že potomci, které porodila jejich partnerka mají jiného otce. Někteří otci své potomky zahubí a využijí alespoň živiny, někteří levobočka pouze ignorují - princip je ale zřejmý: Nemá cenu, aby samec investoval do cizích potomků - nejenomže tím plýtvá potravu i energii, zároveň pomáhá rozšíření konkurenčních genů.
Dalším projevem války pohlaví jsou různé intriky v pohlavním výběru (rodičovský konflikt). Ten je zodpovědný za typické rozložení "moci" u jednotlivých pohlaví u monogamních druhů, kdy si samička pečlivě vybírá ze zástupu nápadníků, který s ní bude nejvěrněji opečovávat potomstvo, zatímco samci si libují v záletech k cizím samicím (doslova tajné noční zálety byly objevené i u ptáků). Samice si vyvinuli například mnoho mechanismů, jak rozpoznat silného, plodného samce (od analýzy látek z feromonů po evoluci samčích zápasů). Zároveň s tím však umožnily evoluci takových samců, kteří silné a plodné samce dokážou napodobovat (viz Q36) - třeba výraznými sekundárními pohlavními znaky. Příkladem mohou být kachny, kachny, které "uvězní" kačeří genitálie při populaci, a tak jim znemoční opětovné páření.
Třetím (byť zdaleka ne posledním) efektem je konflikt mezi rodičem a potomkem. Jde o to, že mládě se z hlediska rozšíření svých genů snaží vydobýt od matky co nejvíce potravy, zatímco matka se snaží všem svým potomkům rozdávat rovnoměrně. Za fenoménem stojí komplexní genetické souboje, mezi kterými pravděpodobně hraje roli i genomický imprinting (účelná úprava DNA organismem).
Na celé věci je ale zdaleka nejzajímavější to, jak jednoduše lze sledovat i na obyčejné lidské psychologii. Zdá se sice, že lidé již sice nezbrojí tak agresivně jako třeba štěnice a hypotézy reliktů syndromu Popelky zřejmě u lidí stojí na vratkých základech, na druhou stranu děti od brzkého věku uchopují roli svého pohlaví a podle dlouhodobých výzkumů muži vedou například v prostorové představivosti, naopak ženy lépe komunikují a dosahují vyšší sociální inteligence. Vůbec lidské sociální struktury od pradávna stojí na manželství. A pokud si ženy zvýrazňují rty nebo obočí, nejde o nic víc než o zvýrazňovaní sekundárních pohlavních znaků.
Žádné komentáře:
Okomentovat